Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příjezd


28.2.2007  Účastnice zájezdu.

Letím velkým letadlem, je tma a před přistáním pilot manévruje takovým způsobem, že se mi rypák zkroutil přimáčknutím až na strop stroje. Najednou je okolo všude tolik krásných světýlek, hurá už jsem v Chichagu. Letadlo přistává přímo v hale, rychle hledám spolucestující a stánek s občerstvením……….tak to byl jen sen, který se mi zdál poslední noc v našem společném letišti (postel) doma v Čechách. Možná to byl prorocký sen. Po budíčku v 5:55 proběhly veškeré přípravy na odjezd, venku po měsíci zase napadl mokrý sníh a v 7:00 jsme opouštěly peugeotem Lomnici. Cestou do Prahy jsem přemýšlela nad výhodami cestování do Bulharska autobusem: 22 hodinová cesta - člověk toho za málo peněz hodně uvidí. Po hodině jízdy jsme již byli v Praze, ale bohužel byla všude zácpa, takže za Sazka Arénou jsme popadli všecky mé zavazadla a pádili na metro. To byla teda akce. S 30ti kilovým mega kufrem s kolečky se manipulovalo obratně, dále ověšená notebookem, baťohem, kabelkou a taškou jsme to mastili o 4 stanice dál na Florenc. Východ z metra jsem kupodivu našla bez obav a na nádraží už byl přistaven autobus do Sofie. Lapala jsem po dechu, když jsem zdravila kohosi, koho jsem měla za řidiče autobusu a ptala se ho, zda viděl ten můj mega kufr, který bych chtěla dát do úložného prostoru. Protože reagoval tak, jenom že gestikuloval, pochopila jsem, že to není Čech. Ale Bulhar. Bylo za 11 minut devět, v devět byl odjezd, takže jsme se s Mílou nestihli ani pořádně rozloučit, natož ronit rybníky slz jak máme ve zvyku. Ke dvoum řidičům patřila do party i paní průvodkyně, která mne usadila na předposlední sedadlo v autobuse, kde již seděl nějaký občan. Rychle jsem zjistila, že je to Čecháček. Míla venku natahoval a kutálely se mu po obličeji slzy a aniž by mne slyšel, tak jsem mu říkala, ať nebrečí. Načež se můj spolucestující vyrušen z předcestovního klidu ohradil, co po něm chci. Byla jsem zděšena jakýmže to strojem renomované společnosti pojedu a zároveň kolik cestujících do autobusu naskákalo, protože jsem byla informována o třech lidech. Ještě před nastoupením do autobusu jsem chtěla prodat zpáteční cestu se slovy – zpátky letím!!! Mávajíc a truchlíc jsem po deváté hodině opouštěla Florenc. Se spolucestujícím Michalem jsme se dali do řeči, cestuje se mnou až do Sofie, odkud pádí do Istanbulu a jeho cílem cesty je Damašek v Sýrii. Takže ještě větší pošuk než já, který si vybral za dopravní prostředek autobus. Jede tam kvůli svému studiu perštiny a arabštiny. Chtěl mě naučit jejich písmenka, ale když jsem si uvědomila, že to jsou jen tečky a čárky, tak jsem odmítla. Po prvních kilometrech jsem začala litovat výběru dopravního prostředku, protože s označením třaskolet či třaskoprd jsem nevěřila, že tohle někam dojede a zvlášť při super pomalé rychlosti. První zastávka byla za Prahou, kde na benzínce na řidiče čekal jistý pochybný chlápek s několika krabicemi v autě. Ty mi hodili za sedačku a než jsme se s Michalem přestali divit, už jsme pádili po dálnici směrem do Brna. První oficiální zastávka, kde proběhlo moje první (a jedno z posledních) vykonání potřeb bylo na zástávce v Brně. Po patnácti minutách jsem z batohu vybalila můj první řízek a raději nic nepila. Před hranicemi na Slovensko, asi v půl jedné, jsem posílala poslední smsky. V Bratislavě se ani nestálo a jelo se dál. Protože je Bratislava na hranicích s Maďarskem, další přejezd hranic na nás čekal zanedlouho. Na čáře jsme měli druhou zastávku, jedna ženská okupovala záchod asi deset minut, takže jsem s Bulharkama pokecala na záchodě a odešla. Cestou nám průvodkyně pouštěla na DVD americké filmy beze zvuku s bulharskými titulky. I tu mě napadlo pustit si jediný film, který si s sebou vezu. Naběhla jsem za ní dopředu a s filmem Kolja v ruce jsem jí ptala, zda by mohla pustit tento film. Padla řada argumentů na oskarový česko ruský snímek, ale rada starších včetně řidičů rozhodla o tom, že když to nemá bulharské titulky, nic nebude. Pustili si sami zas další pakárnu, u které jsem usnula a probudila jsem se v Budapešti. Město, které jsem vždycky chtěla vidět, vyplašeně po probuzení jsem hlásala, zda to je Budapešť, ale Michal měl sluchátka na uších, tak mě ani nezaregistroval. Pochopila jsem, že to co vidím, je opravdu město Budapešť a je tak krásné jako Praha!!!!! Bratia zlatí, to čo som pozrela v Blave – šak hlavné mesto máte iba jedno !!!! V Budapešti mě překvapilo nádherné autobusové nádraží – to jsem si musela vyfotit. A s foťákem v ruce jsem dostala nápad vyfotit se s Michalem. Důvěryhodných osob kolem mnoho nebylo, zkusila jsem jednu paní a netušila jsem, že to bude takové střevo. Pohybovala se sem a tam, aby zjistila nejlepší pozici, poté otočila foťák a namířila si objektiv přímo před obličej, díky bohu že si bleskem nevybleskla oko, sice to zmáčkla, ale stačila foťák otočit a popojít, a ten blesk kupodivu zasáhl nás a vznikla z toho fotka za letu. Druhá už se jí povedla, i když jí to trvalo. To bylo 18:00 a dále jsem už jen spala, dívala se kolem, přestávky na hranicích, přestávky na benzíně,…..Nejlepší byla naše bulharská průvodčí, která pasy vybírala, pak je zas rozdávala, nebo je vybírala policajtka na hranicích. V Srbsku nám dávali razítka do pasu na obou hraničních přejezdech, trvalo jim to pár desítek minut, a já s hláškou, že památku na takovou divočinu mít nemusím, jsem radši zavřela oka. To bylo akcí. Jednou pasy průvodkyně třeba rozdala a za 2 minuty je chtěla zase zpátky. V duchu jsem si mlela i pro ucho Michalovo, co je to za organizaci práco tohlencto. Aspoň se holka zabavila. V pět ráno jsme byli na srbsko-bulharských hranicích. 4 hodiny ještě před sebou, říkala jsem si a zase jsem zalehla do pelechu, moji lůžkovou úpravu sedačky přikrytá dekou, která pekně hřála. Probudila jsem se kdesi, co jsem rychle nemohla identifikovat, a pohledem na název Centralna Gara Sofia jsem zjistila, že už jsem na místě. Bylo 7:00 hodin ráno. Telefon vybitý. Průvodkyně se loučila se slovy: Čááááu. Zaplaťpánbu za úpravu kufru, který jsem obalila fólií, protože na něm byla hromádka dalších kufrů a zespoda to bylo celé mokré. Ověšená jsem jednou rukou!!! vyndala můj mega kufr z autobusu. S Michalem jsme šli do haly, opět tak jako v Budapešti, krásné autobusové nádraží (za to svoje by se Praha měla stydět). Prvním pohledem nahoru do dáli mne nadchl zasněžený kopec a druhým pohledem dovnitř haly mne zaujal název PYCE – to je přeloženo do normálních slov: RUSE (město mého 3 měsíčního pobytu). Díky za 2 roky těžkého studia ruštiny. Člověk tu pak není za magora. Ale stejně je, protože tu anglicky nikdo neumí. Čekali jsme s Michalem uvnitř haly, kde jsem dojížděla svůj druhý řízek. Poté jsem s jedním eurem šla zjistit, jak se dostat na záchod. Babči seděli u stolečku, za to jedno euro mi vrátili pochybné kovové mince. Vedle těch bábinek byl turniket, do kterého jsem měla hodit minci, kterou mi za to euro vrátila. Vrátila dvě, hodila jsem dvě. Začla si klepat na čelo, že mám hodit jen jedno. Kurz jsem neřešila, zbylo mi 50 těch jejich stotinek, který jsem pak věnovala Michalovi. Na záchodě proběhla ranní očista (s kartáčkem, ale bez pasty), nahození nové fasády na obličej atd. Michala měla na nádraží vyzvednout slečna, kterou nikdy neviděl, ale znali se přes jejich společné kamarády. Je to Česka žijící v Sofii. Znala jsem jí dvě minuty a protože měl Michal strach co se mnou a mým vybitým mobilem bude, půjčila mi telefon. Volali jsme na mobil učitelce, její dceři, ale ani jedna to nezvedla. Teda jedna jo, ale to se ozvala úplně cizí paní. Trošku nechápala, když jsem do ní hustila anglická slova. Zoufale jsem přemýšlela, a napadlo mě zavolat učitelce na pevnou linku. Naštěstí jsem měla čísla opsaná v notesu. Ta byla překvapená, že jsem již v Sofii a ihned volala svojí dceři. Do této chvíle jsem nechápala. Myslela jsem, že její dcera jede z Ruse mne vyzvednout do Sofie, ale ona v Sofii studuje. Posledními slovy se ujišťovala, ať čekám u informací a ať se nikam ani nehnu. Po deváté hodině, kdy měl být můj plánovaný příjezd, mne s cedulí v ruce s popiskem: Zuzana Jandová vyrušila kudrnatá slečna. Hristina je mladá holka, na svůj věk až vznešeně se chovající, ale i zmatená. Pobíhali jsme s kufrem sem a tam, vyměnila jsem si peníze, koupila mi jízdenku a pak zoufale hledala výtah. Pozvala mne na kafe, tak jsme tak žvanili a žvanili, poté jsem sama začla mluvit o jejich dnešním svátku (1.3.) – Marteničky. Už dole v hale jsem si všimla prodávajících slečen v okýnku, že na sebe soukají plno červenobílých provázků. Mluvila jsem o tom první já, protože jsem to v úterý – den před odjezdem viděla v televizi. Jaká náhodička. Poté jsem jednu krásnou Marteničku dostala. Člověk to buď nosí na ruce nebo někde připnuté a znamená to příchod jara, a když si to mezi sebou lidé dávají, znamená to přát štěstí a zdraví. Když pak člověk vidí čápa, jako příchozí symbol jara, pověsí to na strom. I přes tyto informace jsem žadonila, že si ji nechám. Kecali jsme o všem možným, o tom, kdy přijede do Rusé, abychom podnikli nějaký výlet a také o tom, že bych ráda přijela do Sofie. V půl jedenácté mi jel autobus, božinku takový krásný, malý, tam jsem dostala další Marteničku. Odsud jsem jela sama do Ruse - 330 km vzdáleného pátého největšího města v Bulharsku! Do této chvíle mi přišlo všechno báječné, přežila jsem cestu sem a teď jedu správným směrem k cíli mé cesty, překvapili mne semafory na silnicích, kde jsou odpočítávadla (člověk ví, kdy skočí zelená či červená). Jedem jedem a dopravní zácpy mne tak nepřekvapují jako ten hroznej bordel. Takovej nepořádek. Všude samej igeliťák, samá pet flaška, humus. Tím směrem, co jsem jela, bylo jejich letiště, zrovna jeden obrovskej stroj vzlítal, na kousku pole měli baráček a pár letadel. A tím to vše začalo. Začla jsem pochybovat, do jaké divočiny jsem přijela. 330 km dlouhá cesta, člověk projel pár vesnicema, kde byl neuvěřitelnej bordel, baráky na rozpadnutí a jinak – jinak pole, lány, louky, hory, prostě země nikoho. A přesto všechno co jsem cestou viděla jsem si nedokázala představit, že město, do kterýho si to právě valim bude o něco lepší. Hoho. Taková vesnice ve větším provedení, 180 000 obyvatel, ale z dálky prostě neupravené město. Barák co má fasádu je zde to nejkrásnější co si u mě zaslouží obdiv. Představovala jsem si, že až polezu z autobusu, tak mě klepne ze zdejšího smradu pepka. Spíš mě překvapilo sluníčko a krásné teplíčko. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Příjezdem na autobusové nádraží, ze kterého jsem byla zděšena, se mi ještě hlavou nepromítalo, že chci DOMů!!!! Smrad mne do obličeje neflákl, čekala na me učitelka, kterou jsem hned poznala (i když jsem ji nikdy neviděla) s dvouma chalanama. Jeli jsme odtamtud tágem do mé student´s residence. Název zní krásně, prostě ubytovna pro studenty – zvenku rozpadlý chatrný barák. To jsem byla ještě v klidu, nažeč jsme na vrátnici vyplnili formuláře a z toho celkového prvního dojmu mi bylo fakt zle. V této chvíli si říkám, co tady zase dělám, já chci DOMů!!!! Ale ještě jsem byla zvědavá na pokoj, který jsem si představovala mnohem hůř než tedy ve skutečnosti je. Je to velká cimra pro dva lidi se sociálním zařízením na pokoji, takže paráda. Sprcha sice nemá žádný kout, ani vaničku, takže to teče fšude, ale na to si asi zvyknu. Čekalo tu na mě spousta věcí – od hrnku, talíře, toaleťáku, sušenek, až po těleso ohřívající vodu, mycí přípravky atd. Asi zásluha p. Dicheva. Od ní jsem dostala třetí Marteničku. Já jsem jí jednu po cestě taky koupila. Lady Ms. Dicheva je fajn paní, chlapci také (vůbec jsem nepoznala, že to jsou Bulharové). Nechali mne převléknout a šli jsme na něco k papání, já vyzkoušela své první zdejší pivo – Kaiser. Dicheva asi miluje historii, protože mě tím cpala mozek v jednom kuse. V angličtině. Hoho, první den, po nějakém tom roce absence tohoto jazyka – to bylo fakt umučení poslouchat. Naštěstí se mě nikdo neptal, zda rozumím, tak jsem kývala a přitrouble se smála. Neee, přesto jak jsem byla znavená, jsem rozuměla dobře. Opravdu. Poté zavolala Dicheva jednu učitelku němčiny a v baru Kamelot jsme zůstali ještě chvíli sami. Je to Němka, která zde učí němčinu, mluví bulharsky je tu druhým rokem. Taky jede v létě domů. Ani nevím v kolik hodin jsem se dostala do pelechu, ale byla jsem ráda, že jsem byla tak krásně uvítána. Zničená, a přesto jsem měla ještě sílu brečet. Aspoň chvilinku. To dělám dycky. Tak a to byl můj příjezd sem do Rusé.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA